Běh naprázdno (krátky príbeh)

Běh naprázdno

​

Pokřivený obraz slunce. Přichází a odchází.

Promrzlými prsty otírám své hledí. Prasklina v kabině, kterou uniká zbývající kyslík, se třpytí jako křišťál.

Zatímco má loď samovolně míří do nekonečné prázdnoty, v zorném poli se mi znovu zhmotňuje slunce. Jediné, co zbývá, je dívat se... dívat se a čekat na smrt.

Poslední pozůstatky lidstva jako uhlíky ve vyhaslém ohni pomalu dohořívají. Jejich žár pomalu klesá.

Sibelonská flotila nepolevuje v tlaku. Řítí se ze všech stran a poslední zbytky obrany lidstva převyšuje ve všech směrech. Neúprosně míří ke svému hlavnímu cíli − Zemi. Naše krásně strakatá planeta bude co nevidět pouhou minulostí.

Přepadá mě naprostá bezmoc. Jímá mě hrůza z té obludné zrůdnosti, jakou jsme provedli. Probudili jsme draka a pozvali si ho k sobě domů. Umožnili mu dštít oheň, spalovat naše lidi na popel, ničit náš domov. Nejsem s to pochopit, jak se něco takového mohlo stát.

Je tohle skutečně konec? Přece tu nemohu jen tak sledovat zánik lidstva a čekat na smrt, aniž bych s tím cokoliv udělal!

Zběsile se vrhám k řídicímu panelu, jen abych si znovu potvrdil, že je umělá inteligence skutečně mrtvá. Možná ji zničil otřes způsobený sibelonskou raketou nebo snad zásahy děla těžkého bitevníku. Teď už je to jedno. Prostě je po ní.

Oči mi bloudí po ostatních panelech. Blikající světla naznačují, že motor je funkční, avšak navigační systémy jsou v křemíkovém nebi. Dle dalšího monitoru jsou ještě funkční lasery, i když jen na minimální úrovni, zatímco třetí obrazovka mi říká... že umírám!

Odvracím pohled od stavu podpory životních funkcí a raději se soustředím na první dva displeje. Zoufale procházím vzpomínkami a snažím se vybavit si svůj výcvik. Dril, který do mě vtloukl letový seržant Bradbury. Vždycky říkal, že mi to jednou může zachránit život − a měl pravdu.

Povolením zámku popruhů se uvolňuji ze sedadla. Stav beztíže mi ve stísněných prostorách kokpitu brání v pohybu, zatímco se snažím dosáhnout k prostoru pod sedadlem. Tam by měla být nouzová souprava, jenže po třech dnech bojů nám moc zásob už stejně zbývat nebude. Já naštěstí přežil první dvě vlny.

Zatínám pěsti. Takhle bych přemýšlet neměl. Přežil jsem přece díky svým vlastním schopnostem.

Najednou se mi v hlavě zjevuje vzpomínka na krásný úsměv slečny Imari, která nás učila ve škole.

„Jsi bystrý hoch, Danieli. Můžeš být, čímkoliv si budeš přát.“

„Chci žít!“

Přes silné rukavice skafandru nahmatám soupravu, a jakmile trhnu s bezpečnostním pásem, který ji drží na místě, přelétne mi po tváři slabý náznak úsměvu. Je uvolněná. Slečna Imari by se jistě usmála.

Povolím západky a procházím řadu nástrojů, které mi leží před očima, abych se nakonec natáhl pro ten, který potřebuji. Ke šroubům levého panelu přikládám vybraný nástroj a gyroskopy uvnitř se korektně rozbíhají. Vibrace, které přes rukavici cítím, jsou dobrým znamením.

Barevný odstín v kokpitu se lehce změní a pohledem vpravo si všímám, že kontrolka životních funkcí svítí temně oranžovou barvou. Obavy házím za hlavu. Musím se soustředit na práci, ne beznaděj. Je čas vrátit se do boje.

„Chci žít!“

Na mysl mi přicházejí rodiče. Jejich zahrada se starou houpačkou zavěšenou na platanu. Jejich hřejivé objetí při každém mém návratu domů z letecké školy. Byli tak hrdí na to, čeho jsem dosáhl, že jsem se stal tím, kdo bude bránit Zemi proti zločincům, pirátům a... mimozemšťanům.

K čertu s Kristallony a jejich technologií. Kdybychom tu bránu nikdy neotevřeli, nedostali bychom se do hlubin vesmíru, nepřipojili se do jejich „galaktického panteonu“ a nebyli bychom tam, kde jsme nyní. Nemusel bych se tu teď zoufale snažit odvrátit smrt, jen abych dál mohl bojovat za přežití lidstva.

Panel je konečně uvolněný. Kouř uvězněný za ním se valí ven a zůstává nehnutě viset ve vakuu, zatímco já se snažím ověřit napáchané škody. Jsou bohužel rozsáhlé a já cítím, jak se mě opět zmocňuje panika. Znovu mi však v mysli vytanou slova letového seržanta Bradburyho.

„Zhluboka dýchej, Durande, soustřeď se a zhluboka dýchej! Vždycky se najde nějaké řešení.“

Jeho slova posilují mé odhodlání a při opětovném pohledu si všímám vodičů a obvodů, které znám. Vzpomínám si, jak které přemostit a jiné vyměnit. Díky svému důvtipu při řešení zapeklitých problémů mohu s pomocí citlivého nástroje z nouzové soupravy přemostit potřebný obvod.

Jakmile vše správně připevním, hlavní řídicí panel ožívá jednoduchým nápisem.
Navigační systémy online.

Slečna Imari by měla radost, mí rodiče by byli hrdí a letový seržant Bradbury? Dokonce i v jeho případě si dokážu představit slabý uznalý úšklebek, zatímco s párátkem v koutku mumlá něco o tom, jak by to zvládnul rychleji.

„Chci žít!“

Panel nemá cenu vracet zpátky na místo. Pokud navíc bude třeba dalších oprav, budu k nim mít takhle jednodušší přístup. Ty odpojené ukazatele by mi beztak jen hlásily, jak málo mám palebné síly. Podobné negativní vjemy teď zrovna nepotřebuji. Musím myslet pozitivně a vyrazit zpátky do boje.

Tisknu tlačítko a cítím burácení ožívajících motorů. Uspokojující chvění, které prochází celým mým plavidlem. Do navigačního systému zadávám nové souřadnice, kontroluji letovou dráhu a chystám se vyrazit. Rychlým mrknutím doleva pohlížím na ojíněnou fotku své přítelkyně Karen. Otírám krystalky ledu a dívám se na její jiskřící oči. Prsty se dotýkám hledí a ze svých na její rty posílám polibek.

Mým cílem je nyní Země, malý modrý bod uprostřed temnoty. Mezi loděmi, které ji obklopují, tančí světelné paprsky. Orbitální obranný systém Země jako poslední linie odporu proti sibelonskému šmejdu. Bez rozmýšlení zažehávám motory a vrhám svou dobitou loď vstříc bitevní vřavě.

Najednou je všude kolem plno světla, laserové paprsky a exploze se odrážejí od okolních povrchů. Posílám svou ubohou loď do boje, vrhám se s ní pod těžký sibelonský bitevník a proplétám se kolem jeho pomalých těžkých děl. Zpod jeho stínů pak vyrážím vstříc dvěma nicnetušícím sibelonským stíhačkám.

Zatímco se zoufale snaží vymanit z mého sevření, rychle podléhají mým spalujícím zbraním. Neočekávanost mého útoku plně nahrazuje mou oslabenou palebnou sílu. Umírají, za každého z nás, koho zabili, za svou nesnášenlivost a za všechny, pro které jsou hrozbou. Umírají za Karen, za mé rodiče, za slečnu Imari. K čertu s tím, dokonce i za Bradburyho! Nedbali našich proseb o mír a odpuštění. Zaslouží zkázu.
Dalšího mám za ocasem, tak prudce strhávám řízení, čímž sebe i svou loď vystavuji mnohem většímu přetížení, než na které jsme oba stavění. Ochromen šíleným tlakem na okamžik ztrácím vědomí, jen abych se silou vůle zase probral. Na monitoru sleduji nepřítele, jak se mě snaží sledovat, a manévr za manévrem naviguji do jeho protipohybu.

Náhle se rozezvučí komunikační systém. Už jsem si tak zvykl na ticho, že mě nenadálý přijatý rozkaz zcela překvapí.

„Všem lodím v sektoru 4-B! Všem lodím v sektoru 4-B! Orbitálním palebným bateriím proklouzl sibelonský bombardér. Souřadnice vyznačené. Zastavte ho!“
Odpovídá jich málo. Příliš málo. Na obrazovce se mi zjevuje dráha bombardéru. Jsme jen dva, kteří mají šanci zakročit.

„Chci žít!“

Aktivuji pomocné trysky a cítím, jak se má loď vrhá vstříc mému novému cíli. Ohnivý květ je mi znamením, že další pilot sledující stejný cíl je už v lepším světě.

Zbyl jsem tu sám.

Má stíhačka tančí mezi nepřátelskou palbou, složitě se proplétá troskami lodí a sibelonský bombardér začíná pomalu zaplňovat celé mé zorné pole. Pumovnice se otevírá a koráb je připravený doručit svou strašlivou zásilku. Má loď je příliš daleko.
Ždímám z motorů poslední kapky energie a snažím se dostat na dostřel, ale jsem příliš pomalý. Otvor v korábu zazáří jasně zelenou barvou a bomba se řítí atmosférou přímo na Havaj. Dech se mi okamžitě zastavil.

Bradbury, slečna Imari, rodiče… Karen!
„Chci, aby mohli žít!“

Dopad je drtivý. Napříč Pacifikem se šíří kruhová vlna, která odpařuje celý oceán i vše, co jí stojí v cestě. Kam až oko dohlédne, je cesta zkázy značená obřími oblaky páry.

Do očí se mi hrnou slzy, které nedokážu setřít. Jsou to slzy zoufalství, či vzteku? Utrpení, či zlosti? Teď už na tom nesejde. Jediné, na čem záleží, je pomsta.
Teď už vím, jak ničivou silou bombardér vládne, a dveře pumovnice má ještě pořád otevřené. Země stojí na pokraji zkázy, a když si procházím své možnosti, dochází mi, že mám vlastně jedinou… jednu jedinou.

Prsty se mi přesouvají k ovladači podsvětelného motoru. Vzpomínám si, jak nás varovali, abychom ho nikdy nevyužívali v boji nablízko. Vzpomínám si, jak jsem si na houpačce hrával se psem, vzpomínám si na lesk v Kareniných očích, a tisknu tlačítko. Zbytek už je historie.

„Přichází smrt!“

**************

Během Třídenní války padlo mnoho chrabrých bojovníků a každému z nich vděčíme za své životy.

Spojené síly Země by však rády udělily Medaili za statečnost pilotu druhé třídy Danielu Durandovi. Svou obětí nezachránil jen Zemi, ale celé lidstvo před naprostým vyhlazením.

V nejbližší době se uskuteční vzpomínkový obřad za všechny naše piloty.
Země žije!

Velení UEF